Předčasné volby do Poslanecké sněmovny klepou na dveře a předvolební kampaň pomalu nabývá na síle. Vypadá to, že se voliči budou i letos rozdělovat do dvou nevraživých táborů – tzv. pravice a levice. Tak jim to totiž velké strany i média diktují: hlavně se musíte rozhodnout, jestli jste pravičák, nebo levičák, a pak teprve vybrat tu pravou stranu a s tou sympatizovat. Tento přístup je ale naprosto chybný a potencionálně nebezpečný, a rozhodně nepovede ke zlepšení politického klimatu v Čechách.
V kultovním filmu Donnie Darko je scéna, kdy hlavní hrdina, student americké střední školy, stojí u tabule, a dostane za úkol přiřadit papírek s nějakou životní situací do kolonky s motivací Strach, nebo Láska. Odmítne tento úkol splnit, a obhajuje to tím, že život není černobílý, motivací je neskonale mnoho, a situace a problémy nelze zařadit do kolonek; natož velmi hrubě poradí dogmatické učitelce, co si s tím papírkem může udělat. Kdybych byla rozbouřený teenager, možná bych stejnou radu dala většině kandidujících politických stran a jejich kampaní, která nás toto rozhodnutí nutí ve volebních místnostech udělat. Na dogmatismus a populismus jsme všichni zvyklí, a bereme to jako nepříjemnou součást předvolebního dialogu. Nikdy dřív se ale politické strany nevymezovaly do kolonek Levice a Pravice tak nápadně, jako letos.
Předvolební kampaň ODS má heslo Volím pravici (o zoufalém pokusu nalákat mladé progresivní voliče pomocí v Čechách málo využívaného twitteru asi ani nemá smysl mluvit: je to tak trochu když se děda snaží používat „cool“ slova, aby se zavděčil mladým); ČSSD se klasicky vymezuje jako ta jediná pravá levice, která nastolí pořádek po (jak Sobotka rád říká) „pseudo-pravicové pseudo-vládě“ ODS a TOP 09; a u menších nebo nových stran se lidé neptají na jejich konkrétní program a vize, nebo na postavy, které to celé řídí, ale jestli je to pravice, nebo levice. Až podle toho se rozhodují, co si o straně myslí. Takovéto černobílé zařazení je ale číhajícím nebezpečím, na které je potřeba upozorňovat. Jde totiž o nástroj, kterým lze jednoduše manipulovat, a na který slyší hlavně lidé, neorientující se v nepřehledné situaci na české politické scéně – právě tito voliči potřebují nějaký „tahák“, vodítko, které jim pomůže udělat si názor o politických stranách snadno a rychle . Takových lidí není málo, a není se čemu divit – situace je totiž opravdu nepřehledná, a nové strany to nezlepšují. U rychlostrany podnikatele Babiše lidé vidí, že je to jasně pravicová strana, která je alternativou k oslabené ODS. Je to ovšem informace naprosto triviální. Důležité je se ptát, kdo přesně je Babiš a jeho kandidáti, jakou mají minulost, jaké motivace, jaké vize, a životní filosofie. Zemanovci se profilují tím, že je to levice, a že logicky podporují myšlenkový směr Miloše Zemana. To ale opravdu nestačí, chce-li člověk volit zodpovědně a na základě rozumné, racionální úvahy. To samé platí u všech ostatních stran. Od parlamentních stran většinou víme, co čekat, a hlavní kandidáti jsou staré známé znavené tváře. U nových stran to ale tak jasné není, a zde se naskytuje prostor pro zjednodušení kampaně na levice vs pravice. A když budeme volit na základě jednoslovného hesla, tak tyto volby nejspíš moc dobře nedopadnou.
Rozdělení politického spektra na pravici a levici je užitečnou pomůckou, která má smysl, když popisujeme komplexní charakter politické strany nebo uskupení. Je ale jednou z mnoha pomůcek, a rozhodovat se na základě jen tohoto jednoho dělení není tou správnou cestou. Svět není černobílý, neexistuje jasně oddělené dobro a zlo, lidé se nedělí na hrdiny a zloduchy, a politické strany nejsou levicové a pravicové. Jsou to uskupení mnoha lidí, názorů a motivací, která je potřeba zkoumat z více úhlů, jinak hrozí, že s námi bude manipulováno, a naše rozhodnutí nebude racionální ani výhodné.